Ústav experimentální patologie

S blížícími se volbami přemýšlejí politici nad vším možným, hledají všemožné způsoby, jak získat co nejvíce mandátů. Zdá se, že oblíbeným tématem současné kampaně jsou všelijaké přídavky na děti, podpora rodin, atd. formou různého způsobu zdanění. Mě ovšem v této debatě vskutku fascinuje, že se na děti, na rodinný život a vše s tím spojené pohlíží povětšinou jen či především jako na zdroj zlaťáků. Takový přístup kombinující strýčka Skrblíka a zřízence z anatomického ústavu, případně řeznického učně.

prachygoogle

Ale abychom nekřivdili – takový přístup se hojně nevyskytuje jen u profesionálních politiků, kteří dostali poslaneckou knížku už někde v kolíbce. Zaznamenal jsem je i v celé řadě blogů a jinde. Vypočítává se, kolik přijde rodiče výchova dítěte, porovnává se, o kolik je daňovému systému užitečnější člověk se třemi dětmi oproti tomu, kdo žádné děti z důvodů takových nebo onakých nemá. Celá rodina, všechny děti a vše ostatní se tady ztrácí v jakési velké modlitbě k všeobjímajícímu státu, který musíme v nejvyšším vlastním zájmu uctívat, bohatě krmit a hýčkat.

Abychom si rozuměli – pochopitelně v nějaké rozumné míře je podpora rodin s dětmi zcela samozřejmým a velice potřebným výdobytkem každého vyspělého národa. O tom není pochyb. Ovšem odmítám takové přístupy, podle kterých by například moji rodiče, kteří celý život poctivě pracují, platí vše ze svého, nedělají dluhy a spoří na svoje stáří, byli daňovým systémem ždímáni jen proto, že jejich dítka nejsou již ve školce nebo v pubertě.

Myslím si, že je velice chybný ten přístup, který podporuje určité skupiny obyvatelstva v tom, aby s dětmi zacházela jako s celoživotním zdrojem bezpracných příjmů. Nesouhlasím s tím, abychom se chovali jako někde před dvě stě lety na zaostalém venkově, kde rolník měl hromadu dětí nejen proto, že zcela reálně hrozilo, že se jich půlka nebo ještě více nedožije ani puberty, ale hlavně proto, aby měl více pracovních sil pro svoje hospodářství a domácnost. Mám za to, že úctu a potažmo (nejen hmotnou) podporu státu zasluhuje jen ten rodič, který prokáže, že z významné části uživí a solidně po všech stránkách zajistí své děti sám.Je to neklamný znak odpovědnosti, která je základem všeho - rodiny i státu. Ať to zní jako přiblblé propagandistické heslo nebo ne. Stát má fungovat jako pomoc ve výjimečných případech, jako poslední instance pro potřebné, které zasáhlo nějaké neštěstía nemají jiné zdroje, které by jim mohly pomoci. Stát nemá a nesmí být všemocný terorista.

Jest vskutku s podivem, že od politiků zhusta se zaklínajících křesťanskými konzervativními hodnotami vidíme jen tabulky s čísly a to ještě s čísly velice pochybnými. Ti samí lidé, kteří tvrdí, že na člověka se nesmí pohlížet jako na “homo economicus” nemluví skoro nikdy o kvalitách, ale jen o kvantitách. A to ještě k tomu nikoli ve spojení se s rodinou či dětmi jako takovými, ale především se státem. Prvotně se ohlížejí na stát, jsou to etatisté. Na rodinu, na děti, na člověka jako takového pohlížejí primárně jako na instrument státu. Nevidí děti ve vtahu k rodičům, prarodičům, přátelům, širší rodině, obci. Vidí číslo v tabulce daňových příjmů, vidí je jen v přímé relaci ke státnímu administrativnímu aparátu. Jsou jako lékař, který by v nemocném neviděl trpící bytost, ale kupu vnitřností, která nefunguje správně.

Další blogy na příbuzné témata:

Mění se demokracie v socialistické aristokracie?

Čunek - předseda JZD...

Cena dítětě? 6 milionů!!

Lidé nejsou křečci nebo zajíci, aby se mezi nimi prstíčkem rozdělovalo na ty, kteří se množí dostatečně a na ty, kteří ne. Na společnost je třeba pohlížet, abych tak řekl, z větší výšky. Někdo přispěje na společnou hromadu právě třeba tím, že vychová hromadu krásných dětí, někdo jiný přispěje třeba tím, že obětuje svůj soukromý život své profesi – třeba jako špičkový vědec v lékařském oboru. To jsou jen příklady, variant je moře. A opravdu si nemyslím, že s takovým přístupem vyhyneme a sežerou nás Číňani nebo Arabové. I když teda radši ať nás Číňani umlátěj čepicema, než abychom dospěli k tomu, že se budeme chovat hůř jako orangutáni.

Představte si, že mi takové věci přijdou důležitější, než se rozhodovat mezi tím, jestli je lepším politikem předseda Ústavního soudu či praotec Ubu.