Cena dítěte? 6 milionů!

Před pár dny jsem napsal blog o tom, jak se někteří neštítí vyčíslit hodnotu dítětě zemřelého vinou neschopného lékaře či o tom, jak někdo pojímá člověka primárně jako zdroj materiálních hodnost pro stát. A dnes jsem si přečetl, že dítě stojí šest milionů.

Přesně tolik požadují rodičovské páry po třebíčské nemocnici, kde jim byly zaměněny v roce 2006 děti, na což se přišlo až po delším čase. Známý případ, o kterém asi ví každý, takže detaily není nutné rozebírat.

Nikdo zřejmě nebude popírat, že zjištění, že vám někdo zaměnil děti a měsíce jste tak vychovávali biologického potomka někoho jiného,  právě mezi nejpříjemnější zážitek pro lidskou psychiku není. Pomohou ale při rekonvalescenci pochroumané mysli miliony? Proč právě šest milionů? Proč ne jeden nebo sto? To by bylo velice zajímavé čtení – zdůvodnění proč tolik a ne tolik.

Upřímně si myslím, že vykutálení rodiče spolu s dotyčnými právníky, kteří se již jistě chystají na stotisícové palmare, prostě svůj případ tvrdě a beze vší poezie přijali jako vítanou možnost se obohatit. Prostě zhodnotili situaci a jdou se napakovat, z peněz nás ostatních, protože pokud je mi známo a pokud se nepletu, třebíčská nemocnice není v rukou soukromého podnikatele. Dobře vědí, že v jejich reálných možnostech není tyto peníze vydělat vlastníma rukama nebo hlavou, a tak je jdou vysomrovat.

Zcela jistě neobstojí argument, že rodiče se soudí jen proto, aby potrestali nemocnici, potažmo příslušný personál, aby se zabránilo opakování tohoto případu u jiných rodičů. V tom případě by totiž požadovali, aby se případně vysouzené peníze daly třeba nějakému dětskému domovu nebo třeba nadaci starající se o nějak postižené děti. Možností přehršel. Zatím to vypadá spíš na nové auto, dovolenou v Jugoslávii a pořádnou ožíračku po vynesení rozsudku.

Pro mě je tento případ a mnohé jim obdobné, které jsem popsal v mém předposledním blogu , ryzím nechutným parazitizmem. Zkuste si to doma nanečisto. Posaďte se na židličku před čistý papír, tužku do ruky, do tabulky do jednoho sloupku zaneste jména svých nejbližších příbuzných a do sloupku vedle nich zaneste, kolik stojí jako mrtví. Budete tak připraveni, kdyby náhodou váš blízký zemřel bez příslušného pojištění, kdyby blbě napsal závěť, kdyby se vám zdál malý vdovský či sirotčí důchod atd., atp. Žádné mazání medu kolem úst, jen pěkně natvrdo, nežinýrujte se. Prostě si řeknete, co taková mrtvola koštuje, nic to není, dělá to každej, tak s chutí do toho a půl je hotovo.

Působím tolik starosvětsky či perverzně, když si myslím, že požadovat peníze do vlastní kapsy za zemřelého či vážně zraněného či zmrzačeného (vinou lékaře, při dopravní nehodě...) se má jen tehdy, když se jedná o takové případy jako zesnulý živitel nezaopatřených dětí atp.? Třebíčský případ je vším, čím být nemá – kdyby rodiče zaměněných dětí měli trošku hrdosti v těle, nikdy by nepřistoupili na to, aby byli v situaci, že jednou asi budou vlastním dětem vysvětlovat, co že hezkého si za ně koupili.

Ne vše může nějak pozitivně regulovat či vymezit právo.

Dodatek: stále mě nepřestává fascinovat (dle textů v diskuzích), kolik lidí není schopno správně rozumět psanému textu. Nebo možná kolik lidí se vyjadřuje k něčemu, co ani nedočetli do konce či co jen rychle přelétli očima. Výsledkem je pak, že vám někdo vytýká to, co netvrdíte, případně podsouvá něco, co se honí v hlavě tak leda jim, ale v textu se nevyskytuje nebo jim chybí něco, o čem daný text vůbec není. Nemluvím zde o těch, kdo pod každý druhý blog sepíší svůj denní příval sprostot. Každopádně tohle je námět pro reformu základního a středního školství, protože produkuje spoustu poloanalfabetů.