Wienerschnitzel, Schwarzenberg, Temelín a radar jako naše šance

Před pár dny jsem byl na skok ve Vídni kvůli setkání s lidmi z jedné nadace, která se zabývá především obdobím studené války. Samozřejmě po nesmírně plodných debatách pracovního rázu došlo i na proslulý vídeňský řízek doplněný osvěžujícím rakouským pivem – a atmosféra se přehoupla od otázek spíše odborných k prosté hospodské debatě, ve které jsme si vyměnili názory na všechno možné a politika samozřejmě nevyšla naprázdno. Jsme přeci potomkové jedné monarchie, hospodské frky jsou nám vlastní!!

Rakouské přátele s dobrým humanitním vzděláním a s dobrým přehledem v otázkách historických uvádělo v pravý úžas, že ministrem zahraničí ČR může být někdo jako Schwarzenberg. Ne, že by proti němu něco osobního nebo ryze odborného měli, to vůbec ne. Dokonce jim imponovalo to, že protitemelínské aktivisty nazval magory. Vysvětlili mi totiž, že se v případě Temelína jedná o klasickou mediální masáž na politickou objednávku, kterou většina Rakušáků nesdílí a ani je to nezajímá. Myslel jsem si to taky, ale od nich to potěšilo více, zvláště když jsem si vzpomněl na různé trapné šikany rakouských policistů vůči Čechům, Slovákům a Maďarům po rozšíření schengenského prostoru.

Šlo jim spíše o to, že se jedná o představitele jednoho z nejstarších, největších a nejvýznamnějších šlechtických rodů. Ujišťovali nás (nejen mě, ale i švýcarského fotografa Simona Freye a jeho ženu), že v Rakousku by se to vůbec stát nemohlo, prostě politická reprezentace by šlechtice na tak významném postu jako je ministr zahraničí, v žádném případě nestrpěla, resp. by mu vůbec nic takového neumožnila. Rozhodně zajímavý poznatek .

Já jsem naopak našim rakouským přátelům vysvětloval, že většina Čechů nemá žádný problém s tím, že šlechtic sedí v jejich vládě (navíc skoro omdleli z toho, že je nominantem Zelených). Dovolil jsem si tvrdit, že je to spíše jeho výhodou, protože já si nemyslím, že by Češi byli až tak závistivý a rovnostářský národ, jak to někdy někteří z nás s jistým masochistickým šklebem tvrdíme nebo jak to o nás někdo tvrdí. Považuji to spíše za jeden z typických národních mýtů. Domnívám se, že my Češi ke šlechtě spíše vzhlížíme s obdivem. Rozhodně nikoli s nekritickým nebo fanatizujícím obdivem, ale přesto s obdivem. Ten ovšem nezaměňujeme s předposraností nebo s hučkou žmoulanou v rukou mužika třesoucího se strachy před bojarem. Národním sportem jsou u nás rodinné výlety na hrady a zámky a určitě nebrunátníme v obličeji ani se neobysypáváme kopřivkou při průvodcových výkladech o historii a činech šlechtických rodů. Dnes si u lidí jako je kníže Schwarzenberg všímáme přirozeného diplomatického talentu, velkých jazykových znalostí či schopnosti skvěle obhospodařovat rozsáhlý rodinný majetek .

Pak jsem rakouským přátelům vyložil i to, jak mnoha lidem u nás imponuje Schwarzenbergův přístup k ruským hrozbám a trochu komickým snahám rakouských politiků míchat se nám do Temelína atp. Dostali jsme se samozřejmě i k radaru a v této věci jsme se přesunuli tematicky trochu do jiné roviny. Vyložil jsem svůj názor, že záležitost typu radar americké protiraketové obrany je pro malou zemi jakou jsme my, vynikající diplomatickou možností. Je to nástroj, který se naskytne možná tak jednou za desetiletí a který nám umožňuje mezinárodně se zviditelnit a hlavně také si vynutit něco navrch. V tomto případě se sice máme co učit od Tuskovy vlády v Polsku, ale v podstatě si myslím, že premiér Topolánek i ministr Schwarzenberg celou věc realisticky pochopili a snaží se ji využít tak, jak jen to pro naši zemi může být výhodné a užitečné.

Jak jsem napsal již v mých dřívejších blozích o radaru a panu Schwarzenbergovi – mám zato, že takové věci jako otázky národní bezpečnosti nemají být rozhodovány s ohledem na nějaké výzkumy veřejného mínění. Kvůli tomu si platíme naše vrcholné politiky, aby se seznámili se situací tak, jak to nikdo z nás z důvodů časových a z důvodů utajení těch nejdůležitějších informací, udělat nikdy nemůže. Naštěstí pánbu nás má rád a u vesla není korouhvička, kamarád syrské Bass a chodící zapšklá vzteklina v jedné osobě soudruh Paroubek .

Moje články se s mým svolením objevují i na eportal.cz.