Ruský imperializmus a brdští mírotvorci

Celkem trefné postarší české přirovnání říká, že Američan je jen umytý Rus. Něco na tom bude, velké národy toho mají v mezinárodní oblasti dost společného. Dějiny dvacátého století v našem prostoru by mohly být snad poučením o tom, že mezi USA a Ruskem je pro nás nějaký ten rozdíl a to značný rozdíl ve prospěch USA. Různí prostince naivní odpůrci radaru protiraketové obrany USA na našem území si zřejmě na nic z dějin minulého století nepamatují nebo pamatovat nechtějí – což je ta horší a nebezpečnější varianta.

Třeba lze u nich ale uspět alespoň přehledem událostí z posledních několika týdnů, který by mohl přispět k tomu, aby si nemysleli, že jen strýček Sam je zlý a nenechavý imperialista. Takže tu to máme: do výzbroje zavedeny nové balistické rakety, nový typ jaderné ponorky Jurij Dolgorukij, uveden do provozu obrovský radar u Petrohradu (jen začátek velkorysého projektu), obnoveny lety strategických bombardérů mimo území Ruska (dosud byly zastaveny jen z důvodů finančních!),  událo se velké vojenské cvičení s Čínou (součást spolupráce se zeměmi tzv. Šanghajské organizace), ruské bombardéry několikrát narušily vzdušný prostor Gruzie, atd. Dalo by se pokračovat – třeba tím, jak nám v poslední době ruská generalita otevřeně hrozí. To je vůbec velmi pikantní fakt, který bychom neměli přehlížet – totiž že ruští generálové posílají vzkazy jiným zemím přes média.

 
Pohled na ruské dějiny nám také jasně říká, že ať byl v Rusku u moci car, bolševik nebo Putin, ruská zahraniční politika v Evropě byla vždy stejná. Je to prostě geopolitická konstanta, která se nemění, ať se děje, co se děje. Možná někdy ruská rozpínavost na chvíli ustane, protože v Rusku momentálně není co do úst, ale hned jak se otřepou, už je to tu zas. Historická fakta jsou nesmlouvavá a naprosto jasná. Nenechme se mást krátkodobými jevy.

 
Pokud by se Spojené státy neangažovaly silně v Evropě a pokud bychom nebyli v NATO, není pochyb o tom, že Rusko by s námi bez milosti zacházelo jako s Gruzií. Tj. naprosto bezskrupulózní politický i ekonomický nátlak a otevřené vojenské hrozby – pokud bychom se ovšem nestali poslušně krotkou gubernií. Doufám, že ani nejzarytější odpůrci radaru nepředpokládají, že o nátlaku na pobaltské státy nebo Gruzii rozhoduje vášnivá debata v ruské občanské společnosti – ostatně se domnívám, že existence ruské občanské společnosti je spíše předmětem vášnivých debat v kroužcích ruských anarchistů.

 
Svobodně se rozvíjíme jen díky tomu, že my a naši sousedé jsme členy NATO. Za tuto výsadu platíme relativně jen velmi málo – nějaký ten radar na našem území a pár stovek vojáků v zahraničních misích. Být tomu jinak, proti holinám ruských vojáků by nás neuchránilo, ani kdybychom měli vojenský rozpočet jako Izrael.

 
Myslím si, že těchto nesamozřejmých věcí bychom si měli vážit a měli bychom k udržení jejich samozřejmosti také přispívat.  Radary NATO či USA na našem území nebo kupř. naše účast na misi v Afganistánu by proto měly být brány jako nezbytné minimum toho, co bychom měli dělat v zájmu vlastní bezpečnosti. Domnívám se, že takové věci rozhodně není možné rozhodovat v nějakém místním nebo jiném referendu. To opravdu není téma pro starostu Trokavce a proto by na takové hejhuly ani neměl být brán ohled. Přijměme to, že záležitosti národní bezpečnosti není možné rozhodovat v debatách. Musí být autoritativně rozhodnuty na nejvyšší politické úrovni.

 
Těší mě, že naše současná politická reprezentace, aspoň se mi zdá, je takových závažných a zodpovědných rozhodnutí schopná a je ochotná kvůli tomu třeba i riskovat volební preference. Naštěstí nejsme kverulantské Rakousko, které má v čele ministerstva obrany drzého hlupáka.

Moje články se s mým svolením objevují i na Neviditelném psu, Angle.cz a na eportal.cz.