Soudruzi umělci aneb mentalita parazita 2

Tak se nám v Praze před magistrátem sešli rozlobení divadelníci, kterým se nelíbí záměr hlavního města spočívající v tom, aby dotace byly odvislé od počtu prodaných vstupenek. Jaká to zrůdnost, co si to pražští radní dovolují!!?? Nehodlám se tady podrobně zabývat navrhovanými parametry financování divadel v Praze, spíše se chci podívat obecněji na myšlenkový svět, ve kterém se někteří (zdůrazňuji: někteří!!) umělci pohybují.

Mezi protestujícími umělci (v tisku jsem zahlédl jen několik jmen) jsou jistě tací, jejichž tvorba má vysokou hodnotu (alespoň pro mě a někoho dalšího) a jsou mezi nimi jistě i tací, kteří v umění neudělali nic, co by stálo za řeč. Jistě je mezi nimi jako jednotlivci mnoho rozdílů, jedno mají však společné – berou jako samozřejmost, že jim ostatní přispívají na jejich vysněné povolání, na to, co mají rádi. To se jim má dotovat a zároveň jim do toho nemá být těmi, kdo jim to dotují, příliš kafráno, nejlépe by si za cizí prostředky měli dělat zcela dle libosti to, co se jim zamane.

Jsou jistě umělci, kteří dělají Umění a nemají takříkajíc co do huby, naprostá většina z nich ale vedle aktivit, které se dají nazvat třeba úzkoprofilově umělecké (zkrátka na finanční propad a nemožnost získat si slávy mezi lidem obecným si v tomto případě můžete klidně vsadit), rajtuje po estrádách nejrůznějších televizí, hrají v soap operách, účinkují v reklamách, otevírají nákupní centra, participují na nejrůznějších dalších zcela komerčních aktivitách. Za to všechno pobírají tvrdě kapitalistické peníze a zároveň požadují, abychom jim jejich záliby a koníčky platili my. A to pěkně v měkkoučkém, vpravdě socialistickém režimu. A nejsou to jen divadelníci – to samé se v bleděmodrém děje u filmu a jinde.

A tak mnohdy soudruzi umělci, kteří vlastní a vydělávají ohromné majetky (alespoň v porovnání s průměrem ostatní populace) zároveň v nejrůznějších formách pobírají nejrůznější dotace z veřejných zdrojů. Aby bylo jasno i těm méně duševně zdatným – nezávidím soudruhům umělcům peníze, když jim je někdo chce dát, budiž (také dávám a mnohdy i velice rád - za to, co mě zajímá!). Ale ať nepovažují naše společné, veřejné peníze získané z daní, za samozřejmý příjem, či dokonce za nárok! Ať se také podle toho chovají! Ať multimilionáři drze nežádají na granty na projekty, které stejně alespoň z poloviny prožerou firmy kamarádů a známých – tak to funguje pravidlem třeba v České televizi , která je velkokšeftem pro kámoše ve velkém.

Nejsem žádný kulturní barbar, mohu o sobě bez stopy pochyb tvrdit, že nakupuji a čtu více knih, než 90 procent populace a že jsem ve svých třiceti viděl více výstav, než většina kdy uvidí ve svém životě kdyby se dožili 130ti let. Holduji i zcela komerčnímu uměmí, pokud mě zaujme a úplně ze všeho nejvíce je mi úplně jedno, jestli je něco tzv. komerční nebo není, protože kvalitu si hledá každý pro sebe a za sebe. Za jistých okolností si užiju totální komeční vyplácaninu Vetřelec vs. predátor někde v multiplexu, jindy se kochám v Centre Pompidou tím, že tam zahlédnu Kupku. Zajímá mě Tarrův Muž z Londýna, ale klidně si zajdu i na Ozzyho někam do sportovní haly... a tak do nekonečna. Každý bychom si prostě dosadili to svoje.

Chápu i to, že mnoho nesmírně zajímavých uměleckých počinů by nevzniklo bez dotací či bez mecenášských darů (a ty mecenášské zdroje by měly ideálně zdaleka převažovat!!). A nějaké základní kulturní aktivity stát prostě mocně dotovat musí, protože jinak bychom byli jako vopice, to dá rozum. Ale musí se to dít uváženě a střídmě, podle jasných a tvrdých pravidel.

Takže: neholdám jako plátce daní tolerovat drzé, bez špetky pokory a výrazu díku napřažené dlaně. A co si také budeme namlouvat – ono za ty veřejné peníze vzniká také spousty vyloženého odpadu. Takže – nebylo by v tomto případě nejlepší soudruhům umělcům jednoduše nasRath, abychom tak proces zjednodušili, zrychlili a hlavně zlevnili?? Výsledek je totiž mnohdy tentýž...oklikou nebo přímo.

Moje blogy se s mým svolením objevují i na eportal.cz.