Jak mě potěšil J.A.Pitínský

Lidové noviny pořádají již dvacátým rokem obnovenou prestižní anketu Kniha roku. Myslím, že je to velice užitečný orientační bod pro ty, kdo se zajímají o jakoukoli literaturu. Nejvíce mě ovšem v tomto ročníku zaujalo to, že si významný divadelní režisér, spisovatel a dramatik všimnul neoprávněně opomíjené osobnosti klasického filologa Dr. Julia Enderse (1920-2005).

Dr. Julius EndersJAG

Konkrétně pan Pitínský v anketě uvedl: „Julius Enders: Sborník vzpomínek a statí (Česká společnost rukopisná). Živá vzpomínání na fenomenálního jazykovědce - „rukopisníka“ - a překladatele (kompletního!) - Aischyla.“ Pro mě bylo těchto pár slov milým překvapením. Pitínský to v těch pár slovech docela pěkně vystihnul.

Ano, doktor Enders byl vynikající klasický filolog (jeho bibliografie ZDE) a byl také významným členem České společnosti rukopisné. I já jsem ho měl příležitost se s ním několikrát setkat právě na různých akcích České společnosti rukopisné – bylo to vždy setkání s tím, čemu se říká stará škola. A to stará škola v tom nejlepším smyslu – nesmírně vzdělaný starý pán, s jakousi samozřejmou noblesou, důkladností, trpělivostí a laskavostí. Který vším tím prostě ŽIL. Nikomu nic nevnucoval, ničím se nechlubil, nenaparoval, ale naprosto jasně na své okolí působil tím, čím a hlavně kým SKUTEČNĚ byl.

Tehdy jsem ještě nevěděl, že měl také kvůli všem těmto vlastnostem a kvůli své víře velice těžký život. Jako s mnoha dalšími podobnými lidmi s ním komunisté tvrdě zametli, nejen žalářem mu de facto zničili celý život. Mám zkušenost ze setkání s mnoha politickými vězni doby komunizmu. A zajímavé je, že i on byl jako většina z nich – důstojný, nezatrpklý, do posledního dechu činorodý. Jak obrovský je rozdíl mezi lidmi jako on a těmi trapnými samozvanými mravokárci, kteří poskakují všude kolem nás a rozkřikují, že jsou lepší než my. Samozřejmě ne vše mi "doklaplo" jako mladíkovi před lety, něco člověku dochází až třeba teď.

Tak proto mě J. A. Pitínský tak potěšil. Mnoho se to nenosí, aby se vzpomínalo na někoho, jako byl pan doktor Enders. Jednu z mála výjimek udělal v roce 2008 článkem Dany Mentzlové Neviditelný pes.