Jak se Topolánek bez Paroubka klidně i osprchoval

Nepočítáme-li nepřekonatelného mistra bonmotů Miloše Zemana, jsou předsedové sociální demokracie na význačné výroky docela skoupí a v tomto ohledu dosti netalentovaní. Po Standovi zbylo tak leda „Myslím to upřímně“ a Špidla proslul dnes již klasickým výrokem „Zdroje jsou“, se kterým se ve své nynější komisařsko-unijní neviditelné velefunkci jistě neztratí. Dál už se zmohl tak leda na autisticky mdlé "O tom není pochyb". Snad jen Paroubek se může pyšnit tím, že se bájnému Milošovi přiblížil alespoň na hodně vzdálený dohled – tedy pokud se výroků týče. Nemám na mysli cokoli jiného, pochopitelně (snad až na personální politiku – tam mají typy Šlouf či Květoslava zdatné nástupce).

I když se ovšem Paroubek Milošovi přiblížil v oblasti výroků na vzdálený dohled, je mezi těmito dvěma jedinci přece jen i v této věci velmi velký rozdíl. Zatímco Miloš dělal bonmoty, tj. vypouštěl do éteru svoje výroky záměrně a s plným vědomím (jakkoli to v jeho případě může znít ironicky), které bylo v oblasti inspirace nanejvýše posilováno Becherovkou a vynikajícím českým pivem (jinak i to slovenské bylo pro něj dobré tak leda k ukládání zubních protéz), Paroubek se se stává jen pasívní obětí svého neumětelství a zbrklosti, které mu brání domýšlet souvislostí a důsledků toho, co kde náhodně nazdařbůh plácne.

Všechno to začalo těsně po prohraných parlamentních volbách v roce 2006, kdy nám soudruh ve své plamenné řeči o agentech přisluhovačích dopodrobna a v sytých hýřivých barvách vykreslil dokonalý portrét své nemocné osobnosti. Řekl bych ovšem, že tohle je trochu jiný příklad, trochu jiný typ slovního projevu, který je ovšem cenný tím, že nám Jirka doslova v přímém přenosu odhalil všechny svoje slabiny, své pevné ukotvení před rokem 1989 a já nevím co ještě. Špeky z Jirkových výroků však přišly teprve o něco později.

Poměrně záhy po volbách, když Jirka překonal první ataku, přišel výrok o tom, že si ODS a potažmo Mirek Topolánek v jejím čele bez socánků ni ruce neumeje. Protože je Jirka velký státník, kterým rozhodně necloumají přízemní nemoce a emoce, které by mu snad mohly zatemnit dlouhodobější strategické a taktické výhledy, dává si dnes Topolánek v premiérském křesle jednu teplou sprchu za druhou. Že by si jen myl ruce ve studené vodě v malém umývadélku, o tom naštěstí není řeči (ať si mudrc Pečinka a jiní co vědí vždycky co by kdyby ale nikdy co teď, říkají a píší cokoli). Naproti tomu Jirka se musí spokojit s tím, když se může trochu lépe osprchovat na náklady rodiny své ženy v hotelu přítele, protřelého to estébáka. Svatba ani v Jirkově případě není každý den, a tak jest možno, že někdy po Novém roce, až se bude zase dloužit den, začne Jirka i svým spolustraníkům po nezdařené párty ve Španělském sále zavánět.

Ale vraťme se ještě trochu zpátky, do časů prvních povolebních vyjednávání, kdy Jirka zazdil své politické protivníky všeodhalující větičkou – „A co z toho budu mít já??“. No milý Pandrholo, kdo chce všechno, nemá nic – a tak místo jitrniček pojíš něco mlatu. A taky se říká, že odříkaného je nakonec největší krajíc. O tom by Jirka už mohl napsat doktorskou tezi.

Mezi výroky, které jsou kandidáty na zlidovění a zároveň jsou geniálně stručnou a extra výstižnou esencí toho, co se v Jirkově makovici honí, zařazuji jeho slova, které pronesl na ešpecielní tiskovce, kde novinářům vysvětloval, že nechodí jak od táboráku – „Pánové, nechci se vás dotknout, ale kterej z vás to má?“. Slabší sociální skupiny, které údajně sociální demokracie zastupuje a chrání, se jistě cítily hnedlenc poctěny a vyzdviženy do výše. Zcela jistě se pak necítily dotčeny. Inu, Jiří co na srdci, to na jazyku. Není nad upřímnost. Jirka to myslí upřímně a já mu za to děkuji. Už jen čekám, s čím přijde po Jirkovi Škromach, jestli se vytasí tady s nějakou baterií nesmrtelných výroků, šmudla jeden machiavelistická.

Moje články se s mým svolením objevují i na eportal.cz a angle.cz.