Šutr, fotomontáž a židovský zloději

Možná, že někdo v Čechách vzlyká nad tím, že Topolánek v rámci kampaně dostal šutrem do hlavy od nějakého přiblblíka. Možná, že někdo jiný se zase podivuje nad nekonečnou trapností manželů Paroubkových, kteří soustavně zdarma vedou časopisu Reflex nesmírně účinnou reklamní kampaň. Mně ale spíše zaujaly nápisy fixou na citylightech (prosvětelené reklamní plochy) v ulicích Budapešti.

Robert Capagoogle

Nějaké to vulgární brachiální násilí se během předvolebních kampaní urodí i v leckteré jinak velmi civilizované zemi. To mi nepřijde nijak zvlášť nebezpečné a vypovídá to tak maximálně o tom, že v dané zemi žijí také blbci. A ti se projevují různě, takže třeba tak, že na někoho hodí kámen nebo že žalují o sto šest kvůli karikaturám a fotomontážím. Vyjde to nastejno s většinou komentářů na internetu, například. Je to jen jiný způsob kanalizace.

Horší mi přijde to, co jsem viděl o minulém víkendu, když jsem se trousil nedělní Budapeští z výstavy fotografií Roberta Capy, která je k vidění v Ludwigově muzeu moderního umění (mimochodem, opravdu mimořádně architektonicky zdařilá stavba, pýcha Budapešti). Je to na pešťském nábřeží Dunaje, v Paláci umění, hned vedle Národního divadla. Tedy rozhodně ne někde na výdrholci, i když pravé centrum velkoměsta to také rozhodně není. Světově proslavený Capa alias Endre Friedmann vyniknul především jako reportážní fotograf velkých krvavých konfliktů kolem poloviny 20.století.

Většina mých blogů na téma Maďarsko je v přehledu ZDE - koho zajímá kontext toho všeho, doporučuji vřele ;))

Čekal jsem na tramvaj a moje oči uvízly na citylightech, kde se skvěl na reklamě zdejších socialistů nápis tlustým černým fixem hlásající, že maďarští socialisté jsou nejen zloději, ale přesněji židovští zloději. O kousek dál pak plakáty lákající na velmi prestižní židovský letní festival s vynikajícím hudebním programem byly vyzdobeny řadou hákových křížů. Pak se podíváte večer na televizi a ve zprávách vidíte příslušníky nyní již rozpuštěných Maďarských gard (složka fašistického Jobbiku), jak se snaží obejít soudní zákaz a když je na soukromém pozemku ve starobylém městě Szentendre legitimuje jednoho po druhém policie, nadávají jí do židovských špinavců.

Ve svých blozích věnovaných maďarské politice jsem už mnohokrát poukazoval na různorodé projevy zdejšího antisemitizmu, které jsem zde za léta osobně zažil – od usedle vypadajících manželů středního věku s transparentem, kde byl vyobrazen bývalý premiér Gyurcsány s obrovským zahnutým nosem, přes prasečí nožky v botách památníku Židů zavražděných v letech 1944 a 45 až po výklady vyhazovačů u vchodu do klubu v centru města nebo výklady somráků. Je toho hodně, je to všudypřítomné. Buďme rádi, že tohle není téma v české politice. Je to velmi důležité.

Sdílíme sice s Maďarskem a dalšími zeměmi problematiku cikánského etnika, ale tady jde o jiný druh problému, do kterého se v tomto blogu nechci zaplétat. Přes mnohé podobnosti je tu také dost významných rozdílů. Mně prostě zase jednou v Budapešti zatrnulo – tentokrát z toho, když jsem si uvědomil, že od dob hrozného svědectví fotek Roberta Capy se vlastně vůbec nic nezměnilo. Přetahovaní mezi maďarským prezidentem Sólyomem a slovenským premiérem Ficem o to, kdo bude vypadat jako větší hlupák v očích normálních lidí, je v kontextu takových problémů zcela vedlejší.

A rozhodně nejsem žádný politicky korektní multikulti – to abych zchladil bleskové kritiky, kteří se neobtěžují ani s prolétnutím nadpisů mých několika posledních blogů před tím, než vychrlí svou třířádkovou analýzu vyplněnou z poloviny invektivami.