Bude Barbora Škrlová ministryní obrany?

A proč by ne? Má na to zhruba stejnou kvalifikaci jako jako těhotná pacifistka, která se stala ministryní obrany ve Španělsku, v nové Zapaterově vládě. Kromě toho má Bára rozsáhlé zkušenosti v oblasti své mediální prezentace, zdatně vyjednává se sociálními pracovníky, využívá psychologických technik, poznala psychiatrických vyšetření a zcestovala kdejakou zemi.

Ale trochu vážněji – kvóty na ženy v politice jsou jen dalším z případů tzv. pozitivní diskriminace. Nechci pozitivní diskriminaci zavrhovat jako celek, jsou případy, kdy může mít nějaký užitek a smysl, protože může pomoci urychlit proces stabilizace společnosti a uchránit ji velkých otřesů v dobách přechodů od jednoho systému k jinému – byly země, ve kterých vládnul tvrdý rasizmus a v nich pozitivní diskriminace určitě v kupř. oblasti vzdělání nepochybně nějaké pozitivní efekty dočasně měla. Ale to byly opravdu výjimečné případy s extrémními podmínkami.

Bohužel, pozitivní diskriminace se nadužívá a jako drtivá většina ostatních byrokratických, shora vnucených a nařízených opatření, má tendenci bujet jako rakovina a šířit se do obludných rozměrů i dávno poté, co pominuly její případné prvotní pozitivní dopady. Je to jako hra s ohněm – je to něco obdobného jako s úřady a daněmi. Založte ouřad a zkuste ho pak zrušit. Zvyšte daně, zaveďte dotace a pak je zkuste zrušit. Je to složité a zdlouhavé martýrium, do kterého se málokterému politikovi chce a málokdy také vede k úspěchu. Ve vyspělých zemích jako Česká republika nebo Španělsko ji proto raději z principu nepoužívejme, protože se to tak jako tak obrátí proti oběma stranám – jak proti těm, kdo jsou pozitivně diskriminováni, tak proti těm, co jsou pozitivně šikanováni. S oběma stranami se zachází tak, jak si nezaslouží, obě strany to dobře cítí a chápou, vede to jen k nevraživosti a napětí a v normálních zemích to stejně nevede ke nějakým kloudným výsledkům.

K čemu povedou kvóty na ženy v politice (ať máme na mysli křesla v parlamentech, ve vládách nebo třeba na stranických kanidátkách)? Tak především se naruší základní principy demokracie, protože lidé budou tříděni a upřednostňovány na základě rozdílů v rozkrocích (analogie s rasizmem je zcela oprávněná). Jsem si při tom celkem jist, že každý z nás vymyslí hned několik dalších kritérií, které se pohlaví vyrovnají. Proč třeba nepomáhat lidem z malých vsí? – jistě nemají takové příležitosti jako lidé v Praze. Proč pozitivně nediskriminovat třeba děti ze sociálně slabších rodin nebo osoby s vadou zraku nebo s pohybovými potížemi?

Prostě našlo by se toho mnoho, pozitivní diskriminace žen v politice je zcela nesystematický, debilně socialistický vynález založený na představě, že vše ve společnosti lze naplánovat, naprogramovat a moudře řídit (v případě výše zmíněného pana Zapatera ku prospěch PR jeho strany). Domnívám se, že daleko lepší je snažit se vytvářet takové prostředí ve společnosti, aby lidé měli rovné příležitosti a šance. Nikoli nárok na stejný výsledek – abychom si to nepletli!

Tj. když se nějaká žena rozhodne pro kariéru v politice na úkor kupř. založení rodiny, budiž ji to přáno, ale budiž s ní zacházeno jako s mužem. Sama si musí vybojovat svoje místo u politického korýtka a ne že se k němu má dostat na základě toho, že ji Pánbu mezi nohama negativně diskriminoval. To se mi zdá dosti ujeté a nepochybně takový přístup ženy ponižuje, protože z nich dělá neschopné nány. Určitě o to drtivá většina z nich nestojí.

Úplná spravedlnost, rovnost příležitostí a šancí nebude nikdy, taková mrcha je ta matka příroda. Můžeme se k tomu jen snažit přiblížit – jedním z mnoha nástrojů, jak se o to snažit, je zavrhnout jakékoli formy pozitivní diskriminace. Jako se kupř. já musím zříci kariéry fotomodelky nebo mistra ve hře na harfu, musí třeba některé ženy zapomenout na ministerské křeslo nebo na post starostky, protože prostě nemají dost sil a schopností na to, aby se k němu doklovaly.