Džamila v bufech a mravokárce Joch

Zkušenost nás učí, že pravda bývá nejčastěji někde mezi extrémy. Nikoli snad vždy uprostřed, v nudném a oslizlém průměru, ale zkrátka někde mezi. Myslím, že to platí i v současných českých veřejných debatách, které se týkají pohlavkování dětí a adopce dětí homosexuály. Máme v této debatě dva z tohoto pohledu zajímavé extrémisty. Paní Džamilu, která sedí ve vládě a pana Jocha, který sedí v čele Občanského institutu.

Zástupkyně jemnějšího pohlaví Džamila (i když teda kabelem od vysavače bych od ní dostat nechtěl!!) k nám přilétla z Alma-Aty a poté, co byla jmenována obuta-neobuta jako královna koloběžka v lodičkách zvaných bufy na Hradě členkou vlády, už nějaký rok a půl fofruje peníze daňových poplatníků za nesmysly. Klasický případ ilustrující to, kolik nás stojí poměrný volební systém , který je pro zemi jakou je ta naše, naprosto nevhodný, protože nefunkční, komplikovaný a hlavně pořádně drahý. Návrh zákona o pohlavcích je jen pověstnou špičkou ledovce. Tomu snad může konkurovat jen Bursík s kontejnery na biomasu.

Pan Joch k nám přilétl z Banské Bystrice a poté, co prošel líhní, která zplodila taková esa jako je nyní soudruh Dimun , se usadil v Občanském institutu a protože jej už občas unavuje ten fakt, že jeho skvělé výplody čte zpravidla jen pár jeho kolegů, tlumí svoje grafomanství stejně jako já zde blogy . Pan Joch si myslí, že je něco jiného než Džamila. Mám zato, že tomu není tak – prašť jako uhoď.

Vybrat si mezi paní Džamilou a panem Jochem je tak trochu Sofiina volba. Vyber si Džamilu, dostaneš se z deště pod okap. Možná vybrat si pana Jocha jako názorově bližšího by bylo lepší než dostat rezatým drátem do oka, ale volba je to fakt těžká. Oba jsou to elitáři nediskutující o svých Pravdách, kteří znají život tak leda z vytopených kanclů.

Proto paní Džamile a jí podobným není hanba a stydno parazitovat na penězích daňových poplatníků a utrácet je za největší nesmysly bez nejmenšího užitku. Navrhuji ji poslat aspoň na pár týdnů kopat kanály. Až by se tam trochu vzpamatovala a přestala vymýšlet kraviny, nechal bych ji ještě chvíli po dozorem a kdyby se přece jen vyskytla recidiva, začal bych si opravdu už myslet, že psychiatrická odbornost vede člověka jedině ke zcestí (jak už naznačil její kolega psychiatr a bývalý ministr zdravotnictví David – vzpomínáte-li si ještě kdo).

Panu Jochovi (mimochodem – též lékař!) lze jeho výplody věřit jen a jen tehdy, pokud se se mnou odebéře k nějakému všemi mastmi mazanému právníkovi, kde podepíše doživotní reverz, že mu můžeme kdykoli online zkontrolovat na jeho osobním počítači historii prohlížených web stránek, případně za co utrácel na dovolené v Thajsku atp. To abychom se ujistili, že jeho přístup ke kontroverzním tématům nemá vpravdě klasickou krycí motivaci či zda není nějakou komplikovanou transformací jeho tužeb či předpovědí toho, které země si bude v důchodcovském věku vybírat k pravidelnému zaslouženému odpočinku.

Chce to trochu ubrat plyn – když děti nadměrně zlobí, pohlavek se jim snad dát může. Samozřejmě ne takový, aby druhý dotyčné děcko chytlo o obrubník. Na správnou aplikaci pohlavku nikdo Džamilu nepotřebuje. Stejně tak nikdo nepotřebuje pana Jocha na lekce o křesťanské či konzervativní morálce. Ta se totiž pokorně žije a jde tichým příkladem ostatním, rozhodně se kibicovitě a fašizoidně nevnucuje ostatním. Věřím panu Jochovi, že se mu tato cesta asi zdá příliš dlouhá, pracná a nezáživná, ale takový je halt život.

Ač jsem mladší než vy dva, vsadil bych se, že jsem si zašpinil ruce víckrát než vy dva dohromady, vy mudrcové naši! Romčo, Džamilo, nic ve zlým, fakt. Já to myslím dobře a ještě dobřejc, tak jako vy! Ale stejně jsme asi všichni tři důležitý jak hasičský razítka...

Panu Jochovi jsem se už jednou věnoval ZDE .