Dvoutřetinová trapnost aneb o délce uherského roku

Tak nám definitivně zkrachovala koncepce druhé Orbánovy vlády, byť už rok a půl vládne Maďarsku fantastickou dvoutřetinovou většinou. Krach se projevil tím, že Maďarsko muselo znovu pěkně po kolenou přilézt za Mezinárodním měnovým fondem a to s lezením teprve začalo (ale už teď je to prý zcela jiná situace, než když tak rozhodl socialistický premiér Gyurcsány na konci roku 2008). To by nebylo až tak trapné, kdyby tomu nepředcházely nacionalistické žvásty ve formě dětinského chvástání se bez formy, skladu a hlavně racionálního smyslu.

Svaz maďarsko-čínského přátelstvíihned.cz

Od doby, co se Orbán podruhé chopil vlády, hřměla vládní propaganda neustále jen o tom, jak si nenechají poroučet ani z Moskvy, ani z Vídně, ani z Bruselu (záhadně přitom vynechávali a vynechávají Berlín). Už na začátku mnohám nezaslepeným nebylo jasné, jak to chce malý stát, co je zadlužený až po uši, udělat. A nejvyššími představiteli byla volena ne právě uctivá slova o tom, jak vypoklonkovali IMF, jak rozdali na mezinárodní scéně pár pohlavků (v souvislosti se slavným mediálním zákonem, který pomohl tak dobře pohřbít maďarské předsednictví EU v první polovině tohoto roku), ještě doslova před pár dny tragicky neschopný ministr hospodářství Matolcsy v parlamentu povýšenecky žvatlal o tom, že žádná “třípísmenková” organizace jim nic poroučet nebude.

Nová maďarská hospodářská politika je opravdu zcela na kolenou. Maďarsko se nemůže spolehnout na to, že svoje dluhy ufinancuje z prostředků, které získá na otevřeném mezinárodním trhu. Probíhají nevídané rozpočtové restrikce ve všech sférách zatímco se vyhazují peníze na fotbalové stadiony, sanace prodělečných podniků typu Raaba nebo se platí spřáteleným umělcům za to, aby vytvářely obrazy z národní historie – to je přímo esence trapnosti. Nejhorší ze všeho ovšem je neustálá nestabilita.

Nikdo si nemůže být jistý tím, že dané podmínky vydrží – vláda neustále něco mění, uvaluje nové daně, které je třeba začít platit prakticky ihned, co platí dnes, neplatí třeba už za měsíc. Skákají z jednoho místa na druhé, není jasné koncepce, nějaký jasný směr, kam se (nejen) hospodářská politika má ubírat. Proslulé jsou schůze vlády v pátek navečer, z nichž vzejde návrh zákona, který parlament následující týden schválí a v platnost pak vstoupí třeba už za dva měsíce. Parlamentní žvanírna se až moc často jaksi elegantně vynechá. O začátku jednání s IMF zřejmě rozhodl jen Orbán s Matolcsym, zbytek vlády se to tragikomicky dozvěděl jen z televize. Předtím Orbán fantazíroval o čínských či saudskoarabských investorech, ale jejich peníze jaksi nějak ještě nevypadají, že by byly už na cestě.

Fidesz v kampani na jaře 2010 sliboval snížení daní. Skutečností je, že se všechny daně neustále zvyšují, snad až jen na dočasně sníženou daň z příjmu pro bohatší. Dluh se nesnižuje, i když ukradli mnoho miliard euro z penzijních účtů občanů. Inflace se zvyšuje, i když je vnitřní spotřeba neustále na uboze nízké úrovni a de facto konstatně klesá. Maďaři nám brečeli a k smrti se mohli uhlasovat v referendu a udemonstrovat na náměstích, když měli před pár lety na začátku druhé Gyurcsányovy vlády platit ekvivalent 30 Kč za návštěvu lékaře. Když byly ukradeny miliardy euro ze soukromých penzijních fondů a když se třeba teď zvyšuje DPH na 27%, je de facto klídek. Ne že by se nic nedělo, ale nic ohnivého v ulicích to teda není.

A ten uherský rok? Ten tady trvá zpravidla devět let – na ty se jmenuje třeba nejvyšší státní zástupce (bývalý poslanec Fideszu), předsedkyně mediální rady (nějaká mánička z Fideszu) či řada dalších jiných funkcí. A když se po těch devíti letech neshodne dvoutřetinová většina, tak může nastat dalších devět let – takže uherský rok může mít i let 18. Tak to by myslím stačilo dokonale k tomu, aby si člověk udělal představu, jakým způsobem se tu pracuje s ústavností.