Romská problematika – moje maďarská zkušenost

V souvislosti s opětovně rozvířenou debatou kolem situace Romů, přispěji čerstvou zkušeností z Budapešti i já. Zcela nedávno jsem se zhruba na měsíc a půl přestěhoval z důvodu rekonstrukce vlastního bytu do bytu nájemního. Vzpomínka na tuto relativně krátkou zkušenost se mi ale jen tak z hlavy nevykouří.

Mapa Budapešti - všichni dějové mého románu se odehrály tam uprostřed!!google

Na první pohled by se nemuselo jednat až o tak velkou změnu, protože jsem se v rámci pešťského centra přesunul vlastně jen o zhruba kilometr dál a dům byl ani ne sto metrů od luxusního hotelu New York. Byteček sice jako výběh pro nutrie, ale pár týdnů tam přežiju, říkal jsem si.

Až později se ovšem ukázalo, že v domě s bratru dvaceti byty bydlely 3 nebo 4 romské rodiny. Za zcela samozřejmé privilegium považovaly hlasité debaty v jakoukoli denní i noční hodinu ve vnitřním dvoře toho domu. To by bylo ovšem to nejmenší – zcela normální byly výměnné pobyty (zřejmě) rozvětveného příbuzenstva z nedalekých dalších domů konané pochopitelně tamtéž - léto je léto. Důležitou informací je, že ty debaty (nikoli nějak moc divoké či příliš často podpořené alkoholem) byly tak hlasité, že problémem bylo v bytě třeba jen sledovat televizi, protože oni prostě dělali větší kravál.

Ale to by bylo prosím ještě nic – o víkendu diskotéky s takovým hlukem, že výše sotva zmíněné kravály proti tomu byly učiněné nic. Za zhruba šest týdnů jsem slyšel nadávky (směřované přímo z očí do očí bavícím se Romům) od ostatních nájemců či vlastníků bytů jen dvakrát. Buďto již ostatní otupěli, nebo, což je daleko pravděpodobnější, mají strach – i když je dům zcela v centru města, před mstou v podobě rozbitých oken a já nevím čeho ještě, se asi zklidní leckdo. Na policii v tomto ohledu nelze spoléhat. Ostatně ani já jsem nebyl tak velký hrdina, abych se ve 4 ráno pustil do kritické půtky s místními vášnivými debatéry.

Není třeba dodávat, že taková situace má pro obytele toho domu velice nepříjemné ekonomické důsledky – byty v tom domě jsou pro výše zmíněné překročené hlukové normy prakticky neprodatelné a nepronajímatelné za slušné ceny, protože tam se opravdu normálně bydlet nedá a já ani teď nechápu, jak tam lidé mohou vůbec bydlet. Asi jim, chudákům, nic jiného nezbývá.

Nejlepší na tom všem bylo, že těm dobrým Romům (protože lze si snadno představit o hodně horší!) docela ležela na srdci moje osoba. Tu mi chtěli prodat nějakou kukuřici (zřejmě z místního pole uprostřed Pešti), tu se mile vyptávali na zcela soukromé záležitosti a když jsem se stěhoval zpět do zrekonstruovaného bytu s pocitem opilého nirvánou, ještě se se smíchem ptali, jestli to není náhodou kvůli tomu, že mi vadí místní obyvatelé a že prý se jistě také moji nástupci brzo vystěhují. Inu, dobří lidé – přes hubu jsem nedostal, opilec se mi do bytu nevlamoval a fekálie spolu s dalšími odpady zůstaly ve společných prostorech. No a že jsem se leckdy bál podívat jejich směrem, to je také pravda, ale to už je spíše taková rozverná maličkost dokreslující převládající náladu.

Pokládám se za tolerantního liberála s poměrně širokým vzděláním, ovšem všechny mnou přečtené teorie šednou ještě více před zeleným stromem života. A to jsem ještě nikdy nebyl v pověstných oblastech na východě při hranicích s Rumunskem a Ukrajinou! To píši, i když jsem se pochopitelně i já setkal s poctivě pracujícími Romy, kteří nehlučí - v Čechách i Uhrách, v době dětství, i teď, za odkvétajícího mládí. Ale ještě nedávno mi v tom nájemním bytě opravdu pořádně tekly nervy...

Ale to já jen tak - že ne vžycky musí dojít až na ty mačety....