Rozmary gosudara Putina jako argument pro radar

Nedávno se stal premiérem Ruské federace světu prakticky neznámý Zubkov a před několika dny už ohlásil Putin, že hodlá být premiérem on sám. Chvála bohu až poté, co mu vyprší prezidentský mandát. Ještě před několika týdny a měsíci se uvažovalo o zcela jiných jménech, novináři spekulovali o zcela jiných variantách. Situace je ovšem taková, že ani ruský specialista, který se zabývá všemožnými detaily života ruské politické věrchušky, není schopen předpovědět vůbec nic.

Vše totiž záleží na člověku jediném – na Putinovi. Takže když se gosudar zítra vyspí jinak a rozhodne se, že si přestávku mezi svými prezidentskými mandáty pojistí jinak, stane se tak a nikdo v Rusku ani nikde jinde se tomu mnoho divit nebude. A i kdyby se někdo divil sebevíc, nebude to vůbec nic platné – ať je to dělník někde na Urale, vlivný novinář nebo nejbohatší z oligarchů. Ruská vysoká politika je prostě nevypočitatelná a jako s nevypočitatelnou s ní musí naše politická reprezentace počítat, tj. vytvořit si takové nástroje, abychom měli proti Rusku jako malý, byť rozhodně ne bezvýznamný, stát s čím hrát. Kromě našeho členství v NATO a EU – to nemusí být vždy plně dostačující nástroj k tomu, abychom vytěžili co nejvíce.

Radar protiraketové obrany je jednou z možností, jak naše pozice vůči Rusku významně posílit. Je to silný argument proč jej na svém území mít, zároveň je to další velmi silný argument pro to, aby do těchto záležitostí národní bezpečnosti neměl právo kokrhat kdekdo. Radar USA je samozřejmě stejně jako radary NATO v našem prostoru namířen především proti Rusku a má to svou železnou logiku. Rusko již po staletí považuje střední Evropu jednoznačně za sféru svého vlivu, ruští stratégové nás prostě vidí zahrnuté do tzv. blízkého pohraničí. Přestávka pouhého jediného desetiletí mezi rozpadem SSSR a nástupem Putina v těchto dlouhodobých procesech s obrovskou setrvačností nehraje žádnou roli. Je to někdy až fascinující, kolik se toho lze naučit o naší současnosti z velmocenské politiky druhé poloviny 19. století. Republika nebo monarchie, car nebo bolševik, industriální éra nebo postmoderní globalizace - některé jevy jsou v mezinárodních vztazích velmi stálé.

Kavkaz je jasným příkladem toho, co se stane, když obrovi nic pořádného v cestě nestojí. Své pozice po krátké přestávce Rusko obnovilo i v celé střední Asii (mj. i ve spolupráci s tzv. šanghajskou skupinou), o totéž se s menším úspěchem pokouší na Ukrajině a dodnes si neodpustí tvrdé výpady na pobaltské republiky, byť jsou tyto již od roku 2004 v NATO.

Mějme tohle všechno na paměti. Účinná obrana zajištěná diplomaticky i řekněme „hardwarově“, tj. jednotkami s moderní výzbrojí skutečně schopnými boje (samozřejmě jako příspěvek do společné obrany NATO), se nedá vybudovat hned, trvá to dlouhé roky. Radar a dostatečné investice do materiálně dobře zabezpečené malé a efektivní armády jsou v zájmu nás všech – nikde není psáno, že v čele Ruska musí být vždy někdo mentálně v kondici. Kdyby se každý stát v našem blízkém i vzdálenějším okolí choval tak uboze a neprozíravě jako Rakousko, všechno by už dnes bylo zcela jinak.

Může se lehce a rychle stát, že pokud se mezi vůdce důležitých států v Evropě dostane pár Houžvičků vyznávajících nějaké hodnoty socialistického internacionalizmu (které jsou ve skutečnosti hodnotami finančního velkokapitálu – jak ve velkém předvedl soudruh Gerhard Schröder a v malém náš milý Stáňa Gross), že Rusko bude v pokušení vyzkoušet na nás i jiné tlaky než přes ty dočasně tradiční působící na kohoutky ropovodů a plynovodů. Ta představa není až tak fantastická – představte si v čele Německa něco jako Oskara Lafontaina, ve Francii něco jako Lionela Jospina nebo Roayalovou. Velká Británie má tradičně blíž do Bagdádu než do Prahy nebo Varšavy a kdo z vlivných hráčů by nám pak zbyl?

Co je samozřejmé dnes, nemusí být samozřejmé zítra. Úkolem prozíravého státníka je mít toto na mysli. Na postoji k radaru můžeme celkem přesně sledovat, kdo vidí za roh a kdo vidí tak akorát na dno svojí peněženky.

Poznámka: podobnému tématu jsem se již věnoval v blogu Ruský imperializmus a brdští mírotvorci.

Moje články se s mým svolením objevují i na Angle.cz a na eportal.cz.