Co mají recenzenti proti Čínské demokracii?

Vcelku nedávno se po zhruba 15ti letech čekání vynořilo nové album slavných Guns n´Roses, ze kterých zbyl už jen excentrický Axl. Album Chinese Democracy se dočkalo u českých rozumbradů zřejmě bez výjimky nanejvýš neutrálních recenzí. Něco ve stylu – úplně blbý to nejni, ale ty elektronický krabičky to album jako celek nezachrání, bráno sakumprásk – nic moc. A teď ještě do toho ty hvězdné manýry Axlovy, které znechucují fanoušky (ne zcela dávno kupř. fanoušci na koncertu v Budapešti čekali na vystoupení soudruha umělce až někdy do půl jedné hodiny ranní, takže situace se již pomalu měla k tomu, že rozzuřený dav začne rabovat).

Já jsem se k tomuto albu dostal až teď, několikrát jsem jej přeposlechnul a byl jsem příjemně překvapen. Je to Axl, je to do jisté míry starý dobrý sound GNR, ale je to zároveň něco nového, něco jiného, něco vyspělejšího. Pokud už vůbec nic, Axl daleko lépe zpívá. Není to už jen ten dříve chrakteristický ryk, je to už podstatně propracovanější a jemnější práce s hlasem, ovšem bez toho, aby se zajímavá a unikátní barva Axlova hlasu skryla za nějakou hradbu zvuků.

Mé další výplody na téma hudba:

Vilém Čok novátorem prodeje české hudby?

S Ozzym do pohádky a po Youtube zase zpátky

Prostě Axl nám dospěl, už mu není 22, ale spíš už si zpívá „Pětatřicátníci, chlapci jako květ“, případně „Nikdy se nevrátí pohádka mládí“ a to je samozřejmě znát i na jeho hudbě, která je celkově klidnější. Na albu převažují spíš balady, ale jelikož jsem okoral stejně jako pan Axl a jelikož se mi nostalgicky třáslo nitro již v dobách, kdy Don´t you cry byla novinkou, vůbec mi to nevadí. Vypalovaček tedy mnoho neužijete, ale to se určitě srovná při živém koncertním výkonu. Vzpomínám si třeba, jak hodně jsem byl překvapen fantasticky tvrdým zvukem Black Sabbath, když jsem je slyšel poprvé živě ještě coby dítko školou povinné. Měl jsem to naposloucháno z domova z CD, ale teprve na koncertě jsem se přestal divit tomu, že jsou BS považováni za praotce metalu. Šrumec to byl a je. Takže já si Axla živě ujít nenechám.

Kromě toho Axl (podobně třeba Ozzy) je už zkrátka v Pozici. Ta Pozice znamená, že už má věk a zkušenost na to, aby obyčejná věc v jeho podání se stala věcí neobyčejnou. Ono totiž zvláště v umění záleží také na tom nejen CO se dělá, ale také KDO to dělá. S postupujícím časem také skoro již nezáleží na tom JAK. Jde o energii, pocit sounáležitosti s bavícími se masami – a takové věci hravě přebijou občasný stereotyp, náběh ke klišé či falešné zajíknutí. Určitě to má hodně co dohromady s psychologií atp.

A člověk také samozřejmě rád vzpomíná na zážitky z mládí – proto štkám nad návratem Faith No More, proto dál poslouchám Pražský Výběr a Viléma Čoka s jeho ByPassem, proto si nenechám ujít Ozzyho živě a proto rád studuji novou tvorbu Zakka Wyldea nebo Fear Factory. Zaplaťpánbu, že nevzpomínám na Michala Davida!