Ozzy, protestantská bohuslužba a krásný náš věk

Nedávno jsem s tisíci dalších zažil (pro mě už šestý) koncert Ozzyho Osbournea pod kopcem Řípem v sousedství malé obce Krabčice. Neplánovaně, a proto krásně, se pro mě spojily dvě věci – moje oblíbená hudba a pobyt v obci Krabčice spolu s mým nejlepším kamarádem a jeho kamarádem, který je ve zmíněné obci protestantským farářem (snad jsem teď nevytvořil nějaký šílený termín).

Karl Barthgoogle

Ozzy pro mě není žádná novinka, jak jsem již výše naznačil. Od roku 1995, kdy koncertoval v ČR poprvé, jsem ho sestudoval dosti podrobně a nějak celkem rychle se z něj vyvinula moje hudební krevní skupina. Ozzy sice už dávno dobře nezpívá a nejhorší skluzy do falše mu i na posledním koncertě pomáhal vykrýt hlasem i klapkami vynikající klávesák, ovšem Ozzy má vždy skvělou kapelu s opravdu famózním zvukem a když se k tomu přidá Ozzyho nadšení a strhující osobnost srandisty, dá se překousnout i šedesátníkův zpěv.

Ozzy je vůbec zvláštní osobnost, kterou nejde vtěsnat do fetu, chlastu a decibelů metalu či rocku. Ozzy je klasik a znalec si na jeho posledním albu Scream vychutná hudební odkazy tu na éru Black Sabbath, tu na 80.léta s Randy Rhodesem, na navazující éru se Zakkem Wyldem i úplně nový a opravdu výrazně mladistvý zvuk posledního alba, které dal Ozzy takřka výhradně dohromady (také pokud jde o nahrávání ve studiu) se svým producentem Kevinem Churkem.

V souvislosti s Ozzym mě dost často napadá mým kamarádem oblíbený německý termín Sitz im Leben, který odkazuje na něco v tom smyslu, že vše musíme hodnotit pokud možno v co nejširším kontextu, nikoli izolovaně, vytrženě jakoby v nějakém sterilním laboratorním prostředí. Ono totiž povětšinou záleží nejen na tom, CO a JAK se dělá, ale hlavně KDO to dělá. Tak se dá vysvětlit třeba to, že na Ozzyho, který dnes už naživo zpívá opravdu bídně (i když pořád líp než já :))) ), chodí tatíci s děckama těsně v raně pubertálním věku a obě generace mají během koncertu vymaštíno. Ozzy si může dovolit být na pódiu s o dvě generace mladšími hudebníky a v klidu si provozovat svoje divadlo, aniž by byl trapný, protože v něm něco je, protože JE Umělec, ne opička reprodukující marketing někoho jiného. Tak Ozzyho uzná vyznavač metalu v kůži a zároveň jeho písničku do svého repertoáru převezme třeba taková Maruška Rottrová.

No a tohle všechno jsem měl zasazeno do onoho kontextu protestantské fary. Znovu ten silný pocit důležitosti náhledu všeho dle hesla Sitz im Leben. Říct o někom, že je protestantský farář, to nemá žádnou hodnotu, nic to nevypovídá. Musíte říct něco víc, aby to mělo barvu – že je to farář, který se nechal pokřtít až během studia na vysoké škole, navíc pochází z typicky česky ateistické rodiny. Že je to táta dvou dětí v předškolním věku, na jejichž chování hned vidíte, jak jsou ty děti nejen chytré a veselé, ale také zdravě sebevědomé, nebojácné a vůbec takové, jak české děti zpravidla moc nejsou. Že s ním můžete vypít nějaké to dobré víno a pivo a zároveň porovnávat co máte v knihovně od Oikoymenh vy a co on. Že je to člověk, který je v mnohém úplně jiný než vy, přísných protestantských zásad, ze kterých ani na milimetr nesleví, ale nikdy se nad vás nepovýší, nikdy vás neponíží.

A to všechno dá dohromady to, že když ten mladý farář v neděli káže ve svém kostele, všechno se mu dá věřit. Je to farář, který má respekt, autoritu a důvěru svého sboru. Farář, který bude konat dle pevných morálních zásad, ať má v kostele naboucháno až po strop, nebo tam má dvě babky v kulichu. A tak když se postaví před lidi, tak něco prostě platí. Platí něco i pro ty, kdo v jeho sboru nejsou.

Dvě diametrálně odlišné osobnosti, obě ale o Sitz im Leben.

A abychom neskončili tak vážně, tak jeden intelektuální vtip. Po Ozzyho koncertu, brzo v neděli ráno, jsme s mým výše zmíněným kamarádem (veleúspěšný zdejší blogger RJH) snídali chutné koláčky. Druhý kamarád, onen také výše zmíněný farář, tam už pobíhal, strojil se do svátečního, s vážným obličejem přemítal, co přesně dnes řekne stařečkům v místním domově důchodců a co pak sboru v kostele....no a když už se ten náš farář tak nějak připravil, zklidnil a měl se k odchodu za svými nedělními povinnostmi, tak se ho RJH zeptal: “Kam jdeš?”.

No a kdo se nesměje, tomu pustím písničky, snad vás pak ty roupy přejdou...

Naživo:

A namrtvo: