Co abych tě tak, čarokrásná, oběsil? Aneb ztraceno v překladu...

Tohle už je trochu starší historka – někdy začátkem listopadu, když jsme se před vchodem do své budapešťské práce potkal se svou slovensko-maďarskou kolegyní, jsem na její otázku “Ahoj Davide, jak se máš?”, odvětil “Co abych tě tak, čarokrásná, oběsil?”. Chtěl jsem tím jaksi obrazně vyjádřit svou ranní náladu v šedě uplakaném podzimním dni. Měl jsem za to, že takovýdle frky ze Spalovače mrtvol musí znát každý, kdo mluví československy. Chyba lávky!!

Rodinkaseznam.cz

I když jest má kolegyně poměrně dosti vzdělanou, koukala na mě chvíli jako zmrazená a já musel rychle osvětlit, o co se jedná. Později jsem pro jistotu poslal i link na příslušnou ukázku v podobě videa. Něco je prostě typicky české, nepřenositelné třeba ani na Slováky. Pracuji ve velice mezinárodním týmu, ale tyhle věci jako frky ze Spalovače, Kulového blesku, Chalupářů nebo Homolkových, jsem testoval jen na svých slovensko-maďarských / maďarsko-slovenských kolegyních. Samozřejmě můj vzorek není nijak rozsáhlý, ale můžu říct, že nejde o nepochopení nějakých jazykových hříček, ale vůbec poetiky jako takové. Poetiky, která je typicky česká. Typicky česká přes všechny globalizace.
Těžko ruskému kolegovi vysvětlit, že když mám na pozadí v laptopu rodinu pana Kopfrkingla, nejedná se opravdu o nějakou českou verzi rodiny Adamsových. Ne všichni zpočátku chápali, že když při nějakých HR (lidskozdrojových) kravinách řeknu “Když na to přijde, já vyjdu se všema”, zjevuje se mi právě v hlavě Evžen Huml, revizor na odpočinku a že když prohodím “Chodíš tady jak nějaká abatyše”, v duchu vidím laskavý pupík dědy Homolky. Při vánoční besídce ve stylu britského sitcomu The Office (Kancl) se také po konzumaci vánočního pečiva mnoho neujala švejkovská výzva ke klystýru a vypláchnutí žaludku, abysme neřekli, že nás tady nekurýrovali...
Jedno se ale musí EU nechat (byť na ni mám vpravdě klausovský pohled) – stávají se z nás, díky bohu, v tom nejlepším slova smyslu obyvatelé staré Rakousko-uherské monarchie s tím rozdílem ovšem, že jsme již překonali její národní bolesti, které jí díky krizi první světové války rozložily. Malé, byť velmi cenné a hlavně NAŠE, kultury se pomalu sjednocují do větších celků, aniž by něco ztrácely. Spíše získávají, byť se samozřejmě neustále s časem mění. To samé platí o našich ekonomikách, de facto ale i o armádách a prakticky o čemkoli jiném, co symbolizuje národní stát. Navzdory Ficům a Orbánům jsou si Slováci a Maďaři po všech stránkách (kulturně, hospodářsky) neskonale bližší než kdykoli jindy. Ať to někdo tak chce, nebo ne.
Nejsme méně Čechy, než dříve, cítím to právě naopak. Nikdy naše věda nebyla tak propojená se světem, nikdy nevycházelo tolik zajímavých knih, nikdy tolik studentů nestudovalo na vysokých školách v zahraničí, nikdy tolik Čechů nezískalo pracovní zkušenosti v cizině, nikdy tolik českých manažerů nedosáhlo na tak vysoké pozice, nikdy se česká kultura nemohla více prezentovat světu. Přehnaný optimizmus? Nemyslím. Ano, nějaký tichomořský ostrůvek se nám drze vyjadřuje k prunéřovské elektrárně, případně ještě drzejší zelený europoslanec si otevírá svá nevymáchaná ústa na našeho prezidenta republiky – takových věcí jsou stovky. Ale to jsou běžné věci, které tu byly vždycky a vždycky budou. Jsme dostatečně silní a sebevědomí, abychom se s takovými drobnostmi vyrovnali, ba co dím, my je můžeme s naprostým klidem ignorovat.
Lisabonská smlouva je nesmírně negativní věc, ale je to nic v porovnání s RVHP, komunistickou či nacistickou dikaturou, je to nic v provnání s koncertem velmocí v 19.století atd. I v té perspektivě, že nás Paroubek během několika následujícíh let dovede kopií maďarské cesty až na samý pokraj hospodářského zhroucení státu, lze stále tvrdit, že nikdy se nemělo tolik Čechů tak dobře, jako se má dnes. Přes všechny sociální nespravedlnosti, nerovné podmínky, korupci, zelený fašizmus a Lisabonské smlouvy jsou šance nás všech hledat štěstí opravdu neskonalé. Naši předkové nám mají opravdu co závidět, protože my, narozdíl od nich, si povětšinou opravdu můžeme vybírat – co sežereme, co si přečteme, kde budeme studovat či pracovat, ve které zemi podnikat. Pravda, oni si také mohli vybírat – ale spíš ve stylu kolaborovat – nekolaborovat, okrádat rodinu nebo stát atp.
A tak já vám tuhle z Budapešti napíšu: cestička k domovu, / známě se vine / lepší je, krásnější, než všechny jiné. Máme se moc dobře, protože tuhle cestičku můžeme kdykoli dle libosti absolvovat směrem tam i zpátky. Nebo si to myslím špatně? A neztrácíte se jen v překladu? Než začnete kritizovat, dobře se podívejte do očí panu Kopfrkinglovi nebo Bobině Ulrychové!!

A kdyby se vám zdálo, že moc kecám, mrkněte na tohle ;)